David Dostál se těší na MS do Prahy

V zemi Galského kohouta David znovu hokejově ožil. Za pětileté působení v týmu Anglet Hormadi získal nejen v tomhle malém městečku velikého uznání a sezonu co sezonu patří k hvězdám celé soutěže. Po sňatku se svou francouzskou životní partnerkou Stephanii obdržel francouzské občanství a záhy i pozvánku do reprezentačního dresu své "nové" země. Z Davidových slov bylo cítit, že se mu v malém městě u mořského pobřeží líbí. Svůj volný čas věnuje především rodině a dvouletému synovi Hugovi a také svým koníčkům tenisu, golfu a přípravě malých hokejistů.

Davide máte za sebou pět francouzských let. Jak se za nimi ohlížíte?

Začtátky byly těžké, první kontakt přišel přes bývalého československého reprezentanta Mojmíra Božíka, který v Angletu hrál dvě sezony. Po měsíční zkoušce se toho vyklubalo těchto pět sezon. Velkým problémem byla jazyková bariéra francouzsky jsem neuměl a moje angličtina nebyla zrovna nejlepší. Tamnější lidé se ale ke mě zachovali velice skvěle. Co nejrychleji jsem se snažil naučit jazyk. Našel jsem si tam svou manželku, která mi hodně pomáhala a velkou oporou mi byla i moje rodina. Díky těmto lidem jsem vše dobře zvládl.

A jak to vypadalo po hokejové stránce?

První sezona mi vyšla nad očekávání. Podle bodování jsem byl nejlepším hráčem klubu a desátým v celé soutěži, což nebylo špatné a tím jsem si otevřel vrátka do týmu. Další roky byly podobné. Měl jsem vedle sebe hráče, se kterýma jsem mohl hrát kvalitní hokej, ať už to byli Finové nebo Kanaďané. Každý rok mi přinesl hodně co se týče zkušeností a nových poznatků, které se snažím dál upotřebit. Nevětší úspěch v celé historii angletského hokeje přišel v mé třetí sezoně, kdy jsme se probojovali až do finále celé ligy, kde jsme prohráli s nejlepším týmem Francie Rouenem. Je to jediné město, které opravdu žije hokejem. Hrají tam nejlepší hráči, kteří jezdí po francouzských kluzištích.

Uplznulý ročník byl pro vás ale také velmi úspěšný, zahrál jste si na mistrovství světa...

To je pravda, byl to rok pro mne osobně ze všech nejdůležitější. Na přelomu září a října jsem dostal francouzské občanství. Díky trenérovi, manažerovi a také posledním výsledkům jsem se dostal do hledáčku francouzské reprezentace. Vyzkoušeli mne na dvou mezinárodních turnajích ve Slovinsku a ve Francii. Ty dopadly dobře a v kádru jsem setrval i pro světový šampionát, které proběhlo v dubnu v Chorvatsku a nám se podařilo postoupit do A skupiny. Dařilo se i mně osobně. V reprezentaci jsem se zabydlel ve druhé pětce a ani bodově to nebylo špatné.

Jaký to byl pro vás pocit stát na modré čáře a jako Čech poslouchat francouzskou hymnu?

Ono je to složité, člověk ale ani tak moc nemyslí na to, jestli je Čech nebo Francouz. Ono se spíš myslí na rodinu, na veškeré úsilí, které tomu dal. Vzpomínám na lidi, kteří mi pomohli v té cestě nahoru, na rodiče, kteří mi dali úplně všechno. Promítá se mi v hlavě má žena, můj syn, jenž je pro mne velkou motivací. Myslím na tohle protože slova francouzské hymny mi nejsou ještě dostatečně blízká.

Hostitelem příštího světového šampionátu je Česká republika. To je určitě pro vás velká výzva?

Samozřejmě, co jiného můžu říci, bylo by to asi vyvrcholením celé mé kariéry, kdybych se dostal na mistrovství světa v Praze. Už se mne na to ptali i francouzští novináři při mém prvním reprezentačním startu. Byl bych rád, kdyby se mi podařilo v kádru národního týmu udržet. Bral bych to jako neskutečné štěstí vůbec přijet do Prahy v dresu Francie. Jestliže se mi to podaří, tak to bude určitě zvláštní pocit. Samozřejmě pořád zůstanu srdcem Čech, to je jasná věc. Na druhou stranu nebyl jsem tak dobrý, abych mohl hrát za Český nároďák, tak jsem rád alespoň za to, že můžu oblékat modrý dres s kohoutem na hrudi.

Určitě to berete jako určitou satisfakci vůči některým lidem, kteří vám minulosti v hokejovém životě nepřáli...

Bylo by určitě dobré udržet se v tom týmu a přijet do Prahy a ukázat všem těm, kteří mi moc nepřáli v kariéře, že zase tak špatný hokejista jsem nebyl.

Může se stát, že na již zmiňovaném mistrovství můžete nastoupit proti českému týmu. Určitě to bude pro vás jako pro českého hokejistu něco jiného, než když hrajete třeba proti Norům, Švédům či jiným týmům...

O ono člověk asi tak někdy v podvědomí uvažuje, co by se stalo, kdyby k této situaci došlo, co by pak člověk cítil. Je to těžké na to myslet a hned jsem tuto myšlenku zavrhl. Když jsem nad tím přemýšlel, říkal jsem si jestli budu vůbec schopen proti českému týmu hrát. To říkám špatně hrát určitě ano, ale bylo to plné emocí. Ale každopádně nyní hraji za Francii a za svou novou zemi se budu prát a budu se snažit odvést dobrý výsledek.

Jak vidíte šance francouzů mezi světovou špičkou?

S českým týmem bychom určitě nevyhráli, naším cílem bude se v elitní skupině udržet. Rozlosování nám docela přeje hrajeme s Kanadou, Švýcarskem a Rakouskem. V této skupině můžeme uhrát solidní výsledky a postoupit třeba do čtvrtfinále a tam bychom třeba na Čechy mohli narazit, ale to předbíhám.

Za vaše pětileté působení je již z vás určitě dobrý znalec francouzského hokeje. Šel během těch pěti let tamější hokej nahoru, nebo spíše stagnuje?

Problémem francouzského hokeje je nedostatek financí a chybí mediální zabezpečení ze strany televize či novin. Hokej sám o sobě je na sledování velice populární, pro Francouze ale velice složitý, pravidla jsou pro ně těžko pochopitelné. Na prvním místě u nich je tak fotbal pak ragby. Dále zbožňují individuální sporty, hlavně cyklistiku. Velký boom co se týče hokeje byl v devadesátých letech, kdy uhráli dobré výsledky na Olympiádě a mistrovství světa pak však přišel půst a od toho se vše odvíjí. Pokud nyní reprezentace uspěje, tak se lidé k hokeji obrátí. Další krok přišel ze strany federace, která se snaží vytvořit profesionální ligu, která funguje jeden rok.

Na jaké bázi tato profesionalita funguje?

Všechny kluby mají na začátku sezony stejný finanční rozpočet, se kterým musí hospodařit. Takže je to celkem složité sehnat hráče a přeplácet je. Na druhé straně jsou kluby finančně zajištěné, nejsou problémy s nějakým krachováním klubů. Před dvěma lety tu byla situace, jako asi před patnácti ve Švýcarsku, kdy kluby naturalizovali cizince, a tím pádem neměli svou základnu. Nyní se situace změnila, kluby se obracejí ke své mládeži, aby nemuseli kupovat drahé hráče, ale to bude ještě nějakou dobu trvat. V současné době je kvalita některých utkání určitě na vysoké úrovni.

Jaké jsou další rozdíly ve Francii oproti třeba českému hokeji?

Velmi markantní je rozdíl v počtu hráčů. Francouzské mužstvo má deset vyrovnaných hráčů, kdežto v české lize jsou tři silné pětky plus čtvrtá složená vesměs z mladých hráčů. Další rozdíl je v tom, že když se někdo zraní, tak tým v české republice si může vzít třeba někoho na hostování, to ve Francii neexistuje. Tam se v letních měsících nakoupí a tým s tímto kádrem bez jakékoli změny odehraje celou sezonu. Jediná možnost je v případě cizinců, když ten se zraní, tak může být zase nahrazen jiným cizincem.

Mluvil jste o tom, že Francie zabrzdila cestu naturalizovaným cizincům. Vy nastupujete v reprezentaci, nedívali se na vás hráči skrz prsty?

Měl jsem z toho strach. Již před prvním reprezentačním srazem jsem se bavil s trenérem o takových to věcech. On chtěl ode mne slyšet, zdali tohle všechno snesu, protože mohla nastat možnost, že některým starším hráčům by má nominace nemusela vonět. Všechny jsem je znal ze soutěže, nikdy jsem neměl žádné osobní problémy nakonec to bylo v pořádku a naopak byli takoví co mi pomohli.

Takže obavy byly zbytečné?

Důležitou roli sehrálo i to, že došlo ke generační obměně. Starší hráči jako například Bozon, kteří měli veliké slovo a mluvili do sestav s repre hokejem skončili. Tito hrdí nositelé francouzského kohouta na dresu byli právě hodně proti tomu aby hráli naturalizovaní hokejisté, proto to bylo lehčí. Samozřejmě, že jsem musel na ledě ukázat, že si místo v národním týmu zasloužím a nejsem do počtu.

Ve Francii patříte k nejlépe hodnoceným hráčům, neobjevili se nějaké nabídky z jiných klubů, mám na mysli í z jiných zemí?

Po první sezoně jsem měl chuť odejít, po druhé taky. Chtěl jsem zkusit jiné týmy. V Angletu mám ale výborné podmínky, klub mi vychází vstříc a finančně nejsem na tom špatně. Navíc pracuji zde ještě z mládeží, moje žena je z regionu a má dobrou práci. Takže v mém rozhodování hraje velkou roli i rodina, tak aby byla spokojena.

Takže změna dresu je vyloučena?

V rámci Francie zřejmě dres měnit nebudu. Když půjdu jinam, tak nejspíš někde do ciziny. Před rokem jsem měl nabídku jít do Norska a Dánska, ale finanční požadavky, které jsem měl byly daleko vyšší, které ty v zemích nebyli schopni akceptovat.

O návratu do Čech neuvažujete?

Ve Francii se cítím velice dobře, koupil jsem si tam byt a v Angletu bych chtěl pracovat jako trenér i po skončení mé hráčské kariéry. Pokud se třeba se mě stane trenér a budu moci vést nějaký dobrý tým v republice, rád bych přišel, ale jak jsem již řekl vše se odvíjí od rodiny a na té mi hodně záleží.

A myšlenka vyjet na opavský zimák v dresu Opavy?

Tahle otázka byla velice aktuální, je to mu asi rok a půl za trenérského působení Jirky Režnara a Pavla Hulvy. Jsem stále v Angletu na hostování z Opavy, takže ta šance tady byla jestliže se Anglet nedostane do play off, bohužel to nevyšlo. Každopádně rád bych si za Opavu ještě někdy zahrál. Možná bych chtěl zkusit jen tak pro sebe českou extraligu.

Takže na českou extraligu se cítíte?

Ne, že bych si netroufl, ono je to složité. Ne, že by se ve Francii hrálo jinak, hra je agresivní a já mám důvěru trenéra a trávím čtyřicet minut na ledě. Cítím se na to, že bych to mohl zkusit, ale kdybych viděl, že jsem trapný tak bych to zabalil sám.

Před šesti lety jste zmizel s povědomí diváků, dalo by se říct že z donucení. Nebyl, nebo nejste z toho zatrpklý?

Byl jsem roztrpčen, tím co se stalo před šesti lety, ono to tak ale chodí v tom hokejovém životě. Naskočil jsem do extraligy, odehrál pár zápasu, přišlo zranění už jsem se nevrátil. Opavě se nedařilo, klub měnil hráče i trenéry jak na běžícím pásu. Mně končila smlouva klub ji neprodloužil, nedali mi důvěru, asi je to tak normální. Poté jsem odešel na Slovensko, tam se mi sezóna vydařila a našel jsem novou chuť do hokeje, krom toho jsem ještě studoval vysokou školu v Praze, takže se to dalo skloubit. Po této sezoně se to lámalo, v Čechách nebyl zájem a přišla nabídka Angletu. Já ji přijal a jsem nyní velmi spokojen, neboť hokej zbožňuji od malička.

Z té vaší party, která postupovala do extraligy, dnes někteří již hokej nehrají. A to byli plejeři, vzpomenu například Vladana Kupku nebo Kamila Havlíka...

V Čechách je to velice složité, jestliže se někomu znelíbíte ve vedení klubu, tak máte smůlu. Hokejista je zboží, s tím rozdílem, že když vám v Čechách nevyjde jedna sezona, byt čtyři před tím byli dobré, tak vás odhodí jako hadr. Opava je známá svou velkou líhní, řada skvělých hokejistů tu vyrostla ať už to je Uvíra, Gulda, Raděvič, Kupka, Horný, Římský, Moravec, Pavelek, Lhotský, Havlík. To všechno jsou výborní hokejisté, všichni byli téměř na stejně vysoké úrovni. Pak rozhoduje štěstí a konexe, které vám pomůžou jít nahoru. Anebo také ne. Pro ty, kteří toto neměli, je to obrovská smůla, přitom hokeji dali všechno, celé mládí. Je to drsný fakt, ale ono to v životě tak chodí.

Sledujete opavský hokej?

Samozřejmě, že ano. Přijíždím sem dvakrát do roka. S klukama se párkrát sklouznu na ledě. Je to perfektní, naberu tady hodně sil, hlavně psychických, mám tady spoustu kamarádu se kterýma zajdu na pivo a pokecám.

Říkal jste, že v Opavě byla dobrá parta, existuje to i v Angletu?

Dříve téměř parta neexistovala. Tento rok jsme měli v Angletu perfektní partu kluků. Všichni byli dobře stmeleni, byla to radost hrát. Navštěvujeme se i s rodinami. Další plus vidím nyní v letní přestávce, kdy se připravujeme společně, což je ve Francii novinka. Věřím, že nám to vydrží.